Od jisté konkrétní doby se mi Messiho pojetí stalo smyslem života, každý den se setkávám s lidmi a psy, poslouchám jejich nářky, výhrady a stížnosti na špatné chování jejich psa. A při každém takovém setkání využívám znalosti, které jsem se naučila od Messiho. Snažím se, jak nejlépe umím pomáhat lidem pochopit psí pojetí, pomáhat psům, aby jejich život získal ten správný smysl a v neposlední řadě pomáhat lidem a psům k vytvoření pevného pouta mezi sebou.

Příběh bych tedy chtěla věnovat každému, kdo má doma tzv. „nemožného“ psa a chtěl by mu udělat život příjemnějším a jaksi srozumitelnějším. Každému, kdo místo běžně zavedených postupů (jako je použití nástrojů k umocnění pozitivního trestu), se rozhodne jít cestou po dobrém, cestou, která je nejen mnohem přirozenější, ale také účinnější. Cestou, která změní život nejen Vašemu psovi, ale i Vám!

Všechno to začalo vcelku asi běžným scénářem. Náš blízký příbuzný si pořídil štěňátko bíglíka, do kterého se pro jeho modré oči zamiloval. Vydržel to s ním však jen týden, protože tehdy trávil hodně času v práci a roztomilý Messík si krátil čas ničením vybavení bytu. Rozhodl se, že dá přes inzerát štěňátko někomu jinému. Vzhledem k tomu, že se ozývali pouze zájemci typu: „Jéé, my si pro něj přijedeme a dostane ho naše šestiletá dcerka k narozeninám!“, rozum náš to nezvládl a tak jsme se domluvili, že ho zatím pohlídáme, dokud se nenajde nějaký zodpovědnější zájemce. Jak to dopadlo je asi každému jasné, malý bígl zůstal u nás už navždy.

Já jsem tehdy dělala výcvikáře na neziskovém cvičišti a měla jsem přibližně desetileté zkušenosti s výcvikem psů. Moje sebevědomí neznalo hranic a tak jsem co nejdříve začala s nácvikem prvních povelů. Jaké bylo moje překvapení, když mi ale vůbec nic nefungovalo a tak nějak to malé flekaté stvoření odmítalo plnit jakékoliv mnou zadané úkoly! Messi prostě nezapadal do žádné mě známé skupiny psů s určitým typem chování. Nechtěl být v mé přítomnosti, mnohem víc si užíval pohybu co nejdál ode mě. Nebral si ode mě pamlsky, za to pytel s krmením zavřený ve skříni mu nedal spát, naučil se, jak se do skříňky dostat a byl schopný naráz spořádat několik kilogramů granulí. Odmítal jakoukoliv hru se mnou, ať jsem nakoupila jakkoliv zajímavé hračky, ale utrhnout si kousek závěsu a hrát si s ním bez mojí blízkosti, to byla panečku ta pravá hra. Učit se povely to pro něj byla primitivní záležitost, napoprvé pochopil, jak má daný povel vypadat, vykonal, co musel a utekl co nejrychleji ode mě pryč. Venku na procházkách už ve dvou měsících doslova využil jakékoliv příležitosti k útěku a vzdaloval se, jak jen daleko si troufl. Neměl rád mazlení, natož drbání na břiše, při jakémkoliv pokusu podrbat ho na bříšku, vrčel a vztekal se. Na cvičišti mezi psy byl vyloženě nerad, neměl rád blízkost a hru se psy, občas jen s nějakou zajímavou fenkou (měl své dvě oblíbenkyně), nejspokojenější byl někde v rohu u plotu, kde si mohl čmuchat a nikdo ze psů se k němu nepřibližoval.

Doslova a do písmene mě chvilkami zachvacovala panika. Co je tohle za psa? Ani jsem si nebyla jistá, jestli chci mít vůbec psa, který mě absolutně nepotřebuje a nemá mě rád.?!

V dalším díle se dozvíte, co zásadního se stalo v jeho osmi měsících. Podařilo se mi přijít na způsob komunikace s ním? Začal mě mít alespoň trochu rád?

Autor: Tereza Hladká

Foto: Tomáš Přeučil

Pokaždé jsem na něj měla hrozný vztek a zároveň jsem o něj měla tak šílený strach, že to snad ani slovy popsat nelze. A když jsme ho našli třeba i 10km daleko od nás, poté co nás spatřil, nenásledovala obrovská radost a vítání, ale totální ignorace z jeho strany a byli jsme nuceni ho doslova odlovit. Několikrát se mi stalo, že si našel či vyrobil skulinku v plotě a utekl např. doprostřed hlavní silnice, kde s radostí pozoroval projíždějící auta. Na chalupě utíkal ze zahrady k železničnímu přejezdu a tam vesele pozoroval závory a projíždějící vlakovou soupravu. Podotýkám, že jsem ho nikdy na zahradě či oploceném pozemku nenechávala samotného, on mi prostě dokázal utéct během několika sekund doslova před očima.

Co se týče kontaktu s jinými psy, všechno se neuvěřitelně zhoršilo až do té podoby, že se bez agresivního chování nebyl schopen potkat se psem ani na několik desítek metrů. Proč? Odpověď je jednoduchá: „Protože jsem ho to naučila“. Messiash již od mala zkrátka zrovna nemusel hru a kontakt ostatních psů. Já jsem ale podle zažitých metod Messiho do kontaktu nutila a ještě ke všemu (bohužel L) jsem ho trestala, pokud na ně nereagoval podle mých představ. Podívejme se na to psíma očima. Messi jako každý jiný pes pro komunikaci používal velké množství konejšivých signálů. V situaci, kdy nechtěl, aby se k němu nějaký pejsek přibližoval, konejšil. K jeho smůle, jsem však v té době vedla hodiny pro štěňátka, která jsou samozřejmě divoká a pravidla komunikace se teprve učí, takže po většinu času na jeho signály nereagovala a „terorizovala“ jeho psychiku svou divokostí a nepřiměřeností dál. Messi se snažil, jak to jen šlo, konejšil pejsky, konejšil mně, ale nikdo ho prostě neposlouchal. Po několika měsících snažení ve fázi velkého strachu už mu nezbylo nic jiného než zavrčet a „hle!“ podařilo se mu štěňátko vyděsit a on tak získal svůj vytoužený klid. Na některé jedince zavrčení nezabíralo, a tak postupně přidával na intenzitě agresivního projevu, až se to dostalo na velmi silnou agresivní reakci. Můj pes se tedy naučil řešit jakékoliv situace sám a vzal je do „svých rukou“. Nemůžu se tomu divit, když já jsem svým chováním ztratila veškerou jeho důvěru.

Aby toho všeho nebylo málo, bojovali jsme s dalším velmi nepříjemným Messiho chováním. Bylo jím střežení a velmi urputné hlídání zdrojů. Náš bígl si hlídal snad jakýkoliv zdroj, na který si jen vzpomenete. Největším „problémem“ v běžném životě bylo jeho střežení žrádla, pamlsků, našeho jídla, misky, pelíšku na spaní, gauče, židle u stolu, naší postele, našich dvou fen, auta, našich věcí, cizích atraktivních fen, vody a mnoho dalšího. Snad zde ani nebudu popisovat, jak nepříjemné toto chování je.

Všechno vyvrcholilo v okamžik, kdy jsem se ho snažila poslat na místo, protože se zrovna dvořil jedné z našich fen, která v té době hárala. Sáhla jsem po něm a on po mě prudce vystartoval a prokousl mi dva prsty skrz naskrz. Bylo mu 7 měsíců. V ten den jsem se téměř psychicky „sesypala“, pokousal mě můj vlastní pes. Takže já nerozumím psům, nejsem dobrý výcvikář, s tímhle psem si už zkrátka nevím rady. Dělá mi to všechno naschvál? Musí přece vědět, jak strašně nám ztrpčuje život svým chováním, my ho přesto milujeme a on mě pokousal? Je to zlý pes? Brečela jsem a poprvé jsem si položila tu zásadní otázku: „Jak mám motivovat psa, pro kterého je největší odměnou být co nejdál ode mně? Jak mám motivovat ke kontaktu se mnou psa, pro kterého je největší odměnou útěk?“

Jakou cestou jsme se s Messim vydali se dozvíte v dalším díle.

Autor: Tereza Hladká

Foto: Jan Hladký a Strakaté komando

Věděla jsem i přes to přes všechno, že tohle svému psovi prostě nikdy neudělám. Je to zajímavé, když se na toto období zpětně ohlížím, teorii o alfa samci a dominantních psech jsem tenkrát opravdu tak trochu věřila, nicméně již několik let (od té doby, co jsem měla doma tři psy) mi to ve spoustě situacích úplně nesedělo, ale bylo to zkrátka dané tvrzení, se kterým jsem stoprocentně v duchu asi ani moc nesouhlasila, nicméně bylo jedinou veřejnou teorií o chování vlků a psů ve skupině.

Osud tomu chtěl a moje velmi blízká kamarádka tehdy uspořádala krátké povídání o práci s klikrem a o shapingu, hodně mě to zaujalo a už na přednášce jsem si říkala „Tohle je přece něco, co by logicky mohlo Messiho bavit, vždyť samostatné přemýšlení to je ta dovednost, kterou uměl ze všech našich psů nejlépe, to je ta dovednost, se kterou u něj tak bojuji a neustále se snažím ji potlačit.“ Nikdy dříve by mě nenapadlo, že lze tuto dovednost využít při učení a nácviku nových chování.

Hned druhý den jsem tedy šla do obchodu a přinesla si domu svůj první klikr, nejdříve jsem ho tedy „naklikala“ a jako první úkol jsem mu zadala probíhání mezi dvěma PET lahvemi. Ten den se stalo něco neuvěřitelného, Messi se na mě poprvé dokázal chvilku soustředit, cvičení ho strašně bavilo a celý zbytek dne mě chodil kontrolovat, jestli náhodou zase nevyndám klikr. Chápete to? Messi za mnou chodil! Chtěl ze své vlastní vůle se mnou pracovat! Byla jsem z toho úplně vedle a nemohla jsem se dočkat až všechno předvedu manželovi. Snad se ani nemusím zmiňovat o tom za jak krátkou dobu Messi pochopil cíl triku s PET lahvemi.

Protože jsem v této době vedla tréninky agility, aniž bych cokoliv tušila o její metodice , jela jsem za účelem nových nápadů pro trénink na seminář Jany Kořínkové. Tam jsem tehdy doslova a do písmene utrpěla šok, na „place“ u Jany jsem zjistila, že prakticky všechno dělám špatně a hlavně přesně opačně, než jak to chtěla Jana. Celých několik nocí jsem nespala, ještě jsem vůbec nevěděla, jak to budu přesně dělat, ale věděla jsem, že touhle metodou. A tak jsem začala jezdit na všechny možné semináře a přednášky zaměřené na klikr, pozitivní posilování, agresivitu psů apod.

Vnásledujících dílech se tedy pokusím popsat, jak jsem postupovala, ráda bych zdůraznila dvě věci:

1. Každý pes je jiný, tohle tedy výborně zafungovalo na mého psa, problém Vašeho psa může pramenit možná z naprosto odlišných příčin, ale můžeme říci, že základ těchto postupů funguje na jakékoliv zvíře na naší planetě
2. Trénuji pomocí pozitivního posilování, vycházím z různých postupů spousty špičkových trenérů této metodiky z ČR i ze zahraničí, v neposlední řadě také samozřejmě na základě vlastních zkušeností, citu a svých úvah.

Autor: Tereza Hladká

Foto: Lucie Dušková a Jan Hladký

.

Co mi tedy pomohlo dosáhnout svého cíle?

1. Číst konejšivé signály svého psa a umět je použít v praxi
2. Vybudování pevného vztahu se psem postaveného na VZÁJEMNÉ důvěře
3. Shaping
4. Budovací přivolávačské hry
5. Kritické přivolávačské hry (Klecové hry, Chyť obojek, Je to Tvá volba, Volej jednou)

Měla jsem na paměti, že primárně je pro Messiho důležité, aby věděl, že má danou situaci pod kontrolou. Což ve zkratce znamená, že budeme mít mezi sebou smluvený signál, který když on vyšle, okamžitě danou činnost ukončím, vezmu ho z prostředí pryč (podle toho na základě čeho, on signál použil). Není třeba složitě takové signály vymýšlet a cíleně trénovat, protože jak je známo, psi již od raného věku takové signály velmi hojně používají a je to pro ně naprosto přirozený způsob komunikace. Tyto signály nazýváme „Konejšivé signály“, nejlépe je popsala norská trenérka psů Turid Rugaas ve své knize Konejšivé signály. Již název nám o jejich použití něco vypovídá. Psi je používají v situacích, kdy se snaží ukonejšit, uklidnit, zmírnit nějakou situaci, jiného psa, skupinu psů, sami sebe anebo člověka. Pes dává jejich použitím najevo „Už dost, nech mě, jdi ode mě, přestaň“ anebo „Hladina stresu začíná nabývat vysokých hodnot, začíná být nesnesitelná, chci pryč!, tahle situace mě děsí“ anebo také v situaci, kdy je v pozitivním stresu, tedy v případě, kdy se např. hodně těší na procházku a spoustu jiných a jiných pocitů. Samozřejmě si pejsek nemyslí v hlavě přesně tohle, jak jsem to sem napsala, ale pro překlad do naší řeči je to myslím ideální. Nejčastěji takové signály můžete tedy u svého pejska pozorovat např. v cizím prostředí, kde se necítí úplně sebejistě, při setkání s cizím pejskem na procházce, při učení nových dovedností (pokud po něm chcete víc než je v danou chvíli schopen zvládnout), při setkání se s předmětem či osobou, ze které má strach, a ano také v situaci, kdy očekává trest. Váš pes je tedy určitě také používá a ne jen tak jednou za čas, ale mnohokrát za den.

Nejhorší situace, která může nastat, je taková, kdy se pejsek snaží konejšit a Vy (ten, kdo by měl být jeho oporou) ho i přes to donutíte v daném prostředí zůstat anebo ho ještě navíc potrestáte. Pokud je se psem takto po nějakou dobu zacházeno (a že je to bohužel velmi časté), potom se samozřejmě naučí několik zásadních věcí do života – 1. Na pánečka se nemůžu nikdy spolehnout, chová se nepředvídatelně a nespravedlivě, nemám k němu tedy žádnou důvěru. 2. Každou vyhrocenou situaci musím vzít do svých rukou. 3. Konejšivé signály nemá smysl používat, zkusím něco jiného (zavrčení, kousnutí, napadení atd.). Možná si teď říkáte „Panebože, co jsem to za majitele psa, když se k tomu svému takhle chovám?“ a možná se i trochu stydíte a na veřejnosti byste to jen neradi přiznávali. Bohužel čas už zpátky nevrátíte, abyste měli doma zase to malé neposkvrněné štěňátko a mohli začít znovu, proto to nejlepší, co můžete udělat je začít sledovat konejšivé signály svého psa (někteří psi pokud jsou hodně zrazení, budou používat třeba jen jeden, dva a to ještě ne příliš často), zapamatovat si je a začít na ně co nejdříve reagovat.

Pro lepší identifikaci konejšivých signálů Vašich pejsků vyjmenuji ty nejčastější. Rozhodně pokrčování tlapek, zejm. přední, ale někteří pejsci pokrčují i zadní. Klopení uší podél hlavy, protahování pysků dozadu, olizování, zívání, odklápění hlavy či pohledu pryč od místa, kde se nachází daný pes, člověk či předmět. Uklánění přední části těla k zemi, ztuhnutí, vrtění ocasem, očichávání země, vzduchu, ničeho. Ztuhnutí celého těla, otáčení celého těla pryč anebo naopak dotýkání se určité části psího těla s předmětem, které mu způsobuje strach. Lehání na zem, odhalování slabin, stahování ocasu. U některých psů s velmi špatnými zkušenostmi jsem vysledovala také použití tzv. naučeného chování, které mu v minulosti přinášelo úlevu.

V případě Messiho víte, že nesnášel psy. Proč? To jsme si již popisovali v předešlých dílech. Abych tedy vybudovala jeho důvěru v mou osobu, naučila jsem se signály, které Messi často používal (Messi je neuvěřitelně komunikativní pes, používá je velmi často a ve velkém množství), začala jsem na ně reagovat a začala jsem je používat i já směrem k němu. Tak např. poprvé jsem použila zívání v situaci, kdy byla venku bouřka a on chodil po místnosti a byl ve stresu, já jsem si klidně lehla na gauč a nahlas jsem si zívla jakoby nic. Byla to velmi legrační situace, protože v tu chvíli sebou Messi trhl a prudce se otočil směrem ke mně, já jsem se tvářila jakoby se nedělo nic zvláštního, chvilku mě pozoroval a pak se otočil směrem k oknu a začal se věnovat bouřce, znovu jsem hlasitě zívla, v ten moment sebou Messi zase trhl, otočil se směrem ke mně, já si znovu zívla a on vyskočil snad metr do vzduchu a rozběhl se přímo ke mně, strašně radostně vrtěl ocasem, mazlil se se mnou jak jen to šlo a po několika minutách spokojeně usnul vedle mě na gauči. Od té doby jsem u něj už nikdy nezaznamenala jakýkoliv náznak strachu z bouřky. V běžném životě jsem tedy začala na jeho signály okamžitě reagovat, a pokud jsem viděla, že za nějakým pejskem nechce jít anebo nechce být v určitém prostředí, okamžitě jsem ho vzala pryč a dělala jakoby nic.

Ode dne, kdy jsem takto začala komunikovat se svým psem, se všechno strašně rychle zlepšovalo, jak naše vzájemná důvěra, tak i jeho strach z nucených pobytů se psy se zmírňoval. Messík prostě získal onu důležitou kontrolu nad situací, zjistil, že kdyby náhodou hrozilo velké nebezpečí, existuje jednoduchý signál, který ho“zachrání“, proto se jeho sebedůvěra ve společnosti cizích psů hodně zvedla a přestal mít strach, díky tomu přestal startovat na každého psa, kterého jsme potkali. Dneska už je v pohodě s 90% psů, a to že si nerad hodiny hraje se psy, se nezměnilo, prostě je rád sám se sebou a já to respektuji.

Autor: Tereza Hladká

Foto: Jan Hladký

Spousty z nich jsem si např. mírně poupravila tak, aby mně i mým psům co nejlépe vyhovovaly, potom se již nabízí otázka, zda je vhodné či zda jsem kompetentní k tomu, abych i mnou mírně poupravené hry nazývala stále „přivolávačskými“, to bychom museli nechat na samotné Susan. Podle mého názoru jde ale zejména o to, zda stále při hraní dodržuji daná, velmi důležitá, pravidla a tuto podmínku, myslím, velmi dobře splňuji. Susan hry rozdělila na několik základních skupin, kdy je určitá skupina her vždy zaměřena na vytvoření souboru konkrétních vzorců chování a všechny tyto skupiny her v podstatě na konci poskládáte dohromady jako puzzle a „sestavíte“ tak slušně vychovaného, šťastného psa.

V tomto článku nebudu příliš podrobně popisovat teorii jednotlivých her, protože dle mých zkušeností by spousta z toho mohla být vytržena z kontextu a dále nevhodně použita či pochopena. Pokud Vás zaujaly a rádi byste je zařadili do svého života se psem, navštivte nějaký praktický seminář, kde Vás trenér seznámí s jednotlivými hrami a naučí Vás je dobře a efektivně používat.

Nejkrásnější na „Přivolávačských hrách“ je ta obrovská spousta zásad chování, které psovi vybudujete. Někdy si dokonce při hraní jednotlivých her nedokážete uvědomit, co vše vlastně svého psa učíte. O to hezčí je okamžik, kdy přijdete na to, že Váš pes se chová přesně tak, jak jste si přáli.

Jak jsem již zmiňovala v předešlých dílech, Messi měl velký problém ovládat se v přítomnosti pamlsků, jídla, zvěře, zajímavých fen a naopak si nechtěl se mnou vůbec hrát, nechtěl se mnou za žádných okolností spolupracovat v přítomnosti jakéhokoliv zajímavého podnětu. To bylo hodně nepříjemné a samozřejmě jsem si moc přála to změnit. Náš vztah se začal zlepšovat již se změnou přístupu, tedy díky celkové změně tréninku, ale hlavně díky hrám.

Zpočátku jsem měla za cíl naučit Messiho radostně a rychle přibíhat na zavolání, vůbec mi nezáleželo na nějakém předsedání či přiřazování se k noze po zavolání, chtěla jsem hlavně, aby zkrátka kdykoliv co nejrychleji přiběhl, aby měl z přivolání radost a snad si i přál, abych ho zavolala. To byl velký cíl a „světe div se“ v jednodušším prostředí začal perfektně reagovat již po týdnu! Takový úspěch mě utvrdil v tom, že tato cesta je správná a tak jsem díky hrám přivolání budovala, budovala a budovala, již po několika málo týdnech jsem byla schopná Messiho přivolat na všech možných místech. Byl to pro nás pro oba opravdu velký úspěch, který měl ale jeden zásadní háček. Potřebovala jsem přece také Messíka naučit, aby aktivně nevybíhal za zajímavými podněty, aby se ode mě sám od sebe nevzdaloval, aby nehonil zvěř atd. Jak tohle vše psa naučit už je možná některým z Vás jasné J Ano, také díky „Přivolávačským hrám“.

Jedna skupina her totiž slouží k tomu, abyste psa naučili namísto síly používat hlavu. Tyto hry budují tedy u psa sebekontrolu, jinými slovy – pes se naučí více používat mysl, naučí se přemýšlet nad důsledky svého chování. Pokud chtěl Messík něco konkrétního získat, choval se instinktivně, a tedy např. zvěř se snažil získat tím, že ji honil, pamlsky se snažil získat tím, že se po nich vrhal a pokud byly na hůře přístupném místě, dobýval se k nim silou, když chtěl jít ven z baráku, snažil se dostat ven skákáním a škrábáním na dveře atd. atd. Toto všechno byla chování, která pro mě v běžném životě nebyla zrovna ideální, chtěla jsem je změnit. Díky zařazení her na principu „Je to Tvoje volba“ jsem již první den byla schopná psa naučit nedobývat se do pamlsků v dlani, zjistil, že k získání dobrých pamlsků stačí se uklidnit, nesnažit se je sebrat a pozorovat je. Po tomto prvním úspěchu jsem začala tento princip používat, kde se jen dalo. A tak po přibližně dvouměsíční práci ode mě Messi přestal utíkat v jednodušším prostředí, prostředí jsem postupně ztěžovala, až jsme se dostali i do prostředí, kde se běžně vyskytuje zvěř, v tomto nejtěžším prostředí mi Messi přestal utíkat po přibližně šesti měsících budování. Paralelně se sebekontrolou jsem trénovala se svým bíglem oční kontakt, to je cvik, kdy má pes za úkol dívat se mi do očí.

Toto chování nesmí být pod kontrolou signálem, chci přeci, aby se o oční kontakt snažil stále a sám od sebe (vyjma povelů volno, připrav se, apod.). Tento cvik jsem spojila se sebekontrolou tím způsobem, že kdykoliv chtěl získat něco hodnotného, věděl, že se stačí uklidnit a podívat se mi do očí. Díky velmi dobře zvládnutému tréninku vlastně psovi vštípíte myšlenku, že srnku (či cokoliv jiného) získá jedině tímto chováním, pes si myslí, že pokud se srnku bude snažit získat vyběhnutím, zmizí mu a nezíská ji. Další radostnou zprávou pro Vás je, že díky principu přenosu hodnot se hodnota všech zajímavých činností či podnětů přenáší na Vás. Messi si tedy vlastně myslí, že jsem jakýsi kouzelník, který má pod kontrolou všechny jeho oblíbené věci či činnosti, mám pro něj tedy obrovskou nevyčíslitelnou hodnotu. Samozřejmě je velmi podstatné, aby byl Váš pes opravdu dle pravidel fair play odměňován. Pokud bych toto chování vybudovala, přestala mu za kontrolu odměny dávat, určitě by mi to nefungovalo a můj vztah s Messíkem by nebyl vůbec dobrý.

„Přivolávačské hry“ toho u Messiho vybudovaly velkou spoustu a asi bych musela vydat knihu, abych se o to všechno s Vámi podělila. Za to nejzásadnější, považuji hru se mnou („Ano, Messík se se mnou strašně rád a horlivě přetahuje“), sebekontrolu, přivolání, klid a odpočinek v kleci, odložení, kontrolu vs. drive, reakci na první povel, a mnoho mnoho dalšího…

Bude pro mě velkou odměnou, když se hned dnes vrhnete na hry se psem a začnete budovat.